Výběr toho správného štěňátka

Návštěvy u jednotlivých chovatelů si rozvrhneme minimálně do jednoho týdne. Z hlediska přenosu infekčních nemocí je vůči chovatelům (a i štěňatům) bezohledné, absolvovat všechny návštěvy v jednom dni. Pak se některým nemůžeme divit, že ke štěňátkům pustí jen důkladně prověřené a vážné zájemce.

Na štěňata bychom se měli jet podívat alespoň dvakrát. Když to není možné, nezbývá nám nic jiného, než věřit informacím od chovatele a vydat se přímo pro štěně. Jako morální i odbornou podporu si s sebou můžeme vzít kamaráda či kolegu z práce - nejlépe chovatele. Vypravit se k chovateli s celou rodinou se nedoporučuje. Zvláště pak děti dokážou na takové návštěvě vytvořit dokonalý zmatek. Vybírat štěně by měl ten, který se o něho bude nejvíce starat, cvičit ho - prostě hlavní iniciátor. Ostatní členové rodiny mají často jiné představy o povaze štěněte a někdy nesouhlasí ani s plemenem, pro které jsme se rozhodli. Pak by nám byli těžko dobrými, nestrannými rádci.

Předem se také obeznámíme se základními potřebami štěněte a standardem plemene. Odebrat štěně od matky v 6 týdnech je povoleno jen výjimečně, běžné je to po 8. týdnu věku štěněte. V chovatelském řádu (pro psy s průkazem původu) je stanovený věk odběru od 7. týdne a jistě to má své opodstatnění. Tento kompromis se musí dodržovat, aby bylo štěně dobře vyvinuté a ještě se částečně socializovalo mezi sourozenci. Příliš pozdě odebraná štěňata si zase mohou obtížně zvykat na nového majitele (to však záleží i na povaze štěněte, socializaci u chovatele i na přístupu nového majitele). Neméně důležité je dodržování ochranné lhůty po očkování. Tím se termín odběru posune přibližně mezi 9. týden a 3. měsíc. Ani argument tohoto chovatele, že šestitýdenní štěňata už dobře sama přijímají potravu a jsou samostatná, není dostačující.

Štěně připravené na cestu „do světa“ by mělo být tzv. zralé tedy dobře vyvinuté. Ať už po psychické nebo fyzické stránce. Vyhledává kontakt s chovatelem i ostatními lidmi, hraje si s matkou i sourozenci, není však na nich už příliš závislé. Se zájmem objevuje okolní svět, ale je opatrné při setkání s neznámými podněty. Přijímá bez potíží kusovou potravu (prořezané by měly být všechny mléčné zuby), dobře se pohybuje (klusem i cvalem).

Znalost standardu se nám zúročí např. u plemen, která musí mít odpovídající barevné znaky, a proto bychom měli znát alespoň orientačně jejich rozmístění, velikost i barvu. Některé znaky mohou odrůst, ale některé se mohou při dalším růstu naopak rozšířit. Slušný chovatel by nás měl na nesrovnalosti upozornit. Povrchní studium standardu dobrý chovatel pozná a může si nás pak, po jeho neumělé interpretaci, zařadit do škatulky „vševědoucích šťouralů“. Patrně tak klesneme v jeho očích nejen jako homo sapiens, ale hlavně jako budoucí majitelé jeho štěněte. Rozumnému chovateli se nemusíme stydět přiznat, že standard ani podmínky chovnosti daného plemene neznáme. Právě proto se obracíme na něj, aby nám poradil či pomohl, vybrat požadované štěně.

Návštěvu u chovatele si samozřejmě předem domluvíme. Měnit několikrát termín (kvůli banálním důvodům jako je nedělní výlet za tetou nebo návštěva kina), nevypovídá zrovna o naší spolehlivosti. Případně chovatel nabyde dojmu, že na štěně nebudeme mít dostatek času a žádné nám nemusí prodat. Nepřijet v dohodnutý den a neomluvit se - tak takové chování přesvědčí chovatele jen o tom, že nejsme ti správní majitelé pro jeho štěňátko. I chovatel má možná rodinu, práci, jiné povinnosti a nemůže celý den čekat pouze na nás. My od něj na oplátku budeme chtít, aby byl v domluvený termín doma a ochotně se nám po určitou dobu věnoval.

První návštěva u chovatele

Při první návštěvě si štěňátko většinou jen zamluvíme, nejsou-li všechna přímo k odběru. Budoucí majitelé se chtějí se štěňátky seznámit sice co nejdříve, ale měla by být ve věku, kdy mezi nimi alespoň částečně vypozorujeme rozdíly v povaze i ve vzhledu.

Prohlédneme si fenu nebo i otce (každý chovatel má k dispozici alespoň jeho fotku a kopii bonitační karty, průkazu původu atd.) Také prostředí, ve kterém štěňata vyrůstají a zajímat by nás měl i vztah chovatele k feně i štěňatům. Agresivní a nedůtklivá fena není pro svá štěňata tím nejlepším příkladem. A už vůbec by se fena ani její štěňata neměla bát svého chovatele. Nejsou důležité luxusní kotce, ale čistota a rozmanitost prostředí (kvůli socializaci), ve kterém se matka se štěňaty pohybují. Každý chovatel by se měl u svých štěňat postarat o maximální socializaci (zvykání na různé zvuky, cizí lidi, cizí prostředí, děti, zvířata). Ta však nemusí být splněna ani tehdy, když nás chovatel hrdě upozorňuje, že jsou štěňata odchovaná v bytě. Za celou dobu možná neopustila vymezený prostor a mohou mít větší psychické i fyzické potíže, než psi chovaní ve venkovních prostorech. Opačným extrémem jsou tzv. kotcová štěňata. Jsou sice odchovávaná venku, ale také jen v uzavřených prostorech, tutíž je výsledný efekt stejný. Chovatel početného vrhu např. leonbergerů, už jen z hygienických důvodů, nemůže odchovávat štěňata jen v bytě. Psi potřebují ke svému zdárnému vývoji od určitého věku (mimo jiné) i jistý životní prostor. Chovatel proto většinou kombinuje pobyt štěňat ve výběhu např. s častými „návštěvami“ domácnosti. Což je samozřejmě ideální stav i pro dospělé psy.

Budeme mít také více času se informovat o rodičích a potřebách štěněte. Dozvědět bychom se měli, čím chovatel štěňata krmí nebo jaký je poměr jednotlivých složek u tradiční vařené stravy. Kdy štěně odčervit a přeočkovat. Jak vychovávat, upravovat, cvičit. Jaký pořídit pelíšek, hračky nebo doplňky stravy ještě koupit. Ověříme si tituly, uváděné chovatelem v inzerátech, prohlédneme bonitační karty. I bystrý člověk s dobrou pamětí má z toho všeho v hlavě mírný chaoz. Není od věci, když si alespoň to základní zapíšeme.

Na závěr návštěvy si domluvíme termín odběru štěněte. Bývá to pro tuto událost vybraný víkend, ve kterém štěňata dosáhnou odpovídajícího věku, proběhla ochranná lhůta po očkování a jsou už označená (ta s průkazem původu).

Jestli nám nepadlo žádné štěně „do oka“, raději to zkusíme jinde. I za cenu, že bychom si měli štěně teprve zadat (to znamená, že se teprve narodilo a nebo se narodí) a čekat na něj několik měsíců. Do té doby budeme (po shlédnutí výstav, závodů, z knih a časopisů) možná zase o něco chytřejší. A třeba se dokonce rozhodneme pro zcela jiné plemeno.

Vybíráme to správné štěně

Výběr přizpůsobíme nejen našim představám, ale i plemenné příslušnosti štěňat. Jiné povahy všeobecně mají němečtí ovčáci a jiné saluky. Ve vrhu neposedných teriérků těžko najdeme klidného, mírného psíka. Chceme-li získat podřídivého, rodinného přítele z vrhu služebního plemene, pracovní linie, po pracovně vedených rodičích a ke všemu nemáme se psy žádné zkušenosti, rovnou se můžeme připravit na nepříjemnosti zejména při výchově. Ale jako všude i tady existují výjimky. Tak se i ve vrhu budoucích „pracantů“ může vyskytnout klidnější, submisivní pejsek, který bude pro naši rodinu dobrým společníkem i spolehlivým hlídačem. Ve vrhu plemene, vyznačující se nezávislou nebo citlivou povahou, nemůžeme hledat oddaného, tvrdého obranáře. I když malá štěňátka těchto plemen jsou většinou více kontaktní, než dospělí psi. V každém případě se poradíme s chovatelem, protože právě on zná štěňata nejlépe.

Začínající pejskař by si měl vybrat štěně s vyrovnanou povahou. Tu požaduje i většina už zkušených majitelů psů. Jak ji ale poznat? Prostě dobrým pozorováním. Oporou by nám měl být chovatel, který štěňátka už dobře zná. Také by nás měl upozornit, že správné reakce poznáme většinou kolem 5. týdne věku štěňat.

Štěňata pozorujeme při vypouštění z ohrady (ohrádky v bytě). Které vyběhne nebo se přímo vyřítí jako první? Které se běží přivítat s chovatelem a dožaduje se jeho pozornosti? Které rychle zkoumá okolí a které raději zůstalo v ohradě?
Štěňata pozorujeme při krmení. Které vrčí na ostatní nebo se dokonce snaží dávku ostaním sežrat? Které baští rychle nebo které se v tom jen ponimrá a smutně odchází? Které místo oběda raději tahá sourozence za ocásek?
Štěňata pozorujeme při hře mezi sebou, s matkou, s chovatelem.
Všímáme si celkové vyrovnanosti vrhu. Ve vyrovnaném vrhu jsou všechna štěňata přibližně stejně vyvinutá i velká.

Všechna psí mimina bývají většinou krásná a roztomilá, ale my už máme určitý záměr a podle něj také budeme postupovat. Jejich mámu při tomto testování necháme stranou, aby štěňata svou přítomností zbytečně nerozptylovala.

Jedeme si pro štěně

Nejdříve si připomeneme, že štěně od matky - feny odebíráme v období, kdy je velice vnímavé na různé podněty a každý příjemný i nepříjemný zážitek si bude dlouho pamatovat. Měli bychom se proto řídit pokyny chovatele a také štěněti seznamování s námi i cestu co nejvíce zpříjemnit. Třeba tak, že hned u chovatele mu nabídneme kousek piškotu nebo netučného masa a pohrajeme si společně s jeho oblíbenou hračkou (štěněti ji můžeme přinést hned při první návštěvě, aby se s ní seznámilo, než si štěně odvezeme domů).

Neznáme-li dobře chovatele i jeho psy, nenecháme si štěně dovézt. Pokud o to chovatele sami nepožádáme. Nemůžeme si totiž prohlédnout prostředí, ze kterého štěně pochází, matku (nebo i otce), ani jeho sourozence. Chovatel nemusí mít také všechny doklady u sebe, do kterých bychom chtěli nahlédnout.

Po první návštěvě si raději ještě ověříme domluvený termín odběru po telefonu. Chovatel nám asi doporučí i tu správnou denní dobu, kdy se máme dostavit, aby štěňata zrovna nespala. Jinak budeme čekat, až se dobře probudí. Jen tehdy totiž poznáme přirozené chování štěňat. To se týká zejména těch, kteří si své štěně teprve budou vybírat. Mnoho zaskočených majitelů by mohlo vyprávět, jak si u chovatele vybrali klidného poddajného psíka, ze kterého se po řádném probuzení (samozřejmě až doma) vyklubal malý ďáblík…

Štěňátko, které si budeme chtít odvézt, chovatel asi 3 hodiny před domluvenou návštěvou nebude už krmit, aby zbytečně nezvracelo (někdy raději nekrmí i ostatní sourozence, kdybychom se rozhodli pro jiné volné štěně). Od chovatele se také dozvíme, co si nachystat a také na co se nachystat.

Jako dostupný dopravní prostředek je nejvhodnější auto. Psi sice lépe snáší cestování ve vlaku, ale jízda v kterémkoli veřejném dopravním prostředku přináší mnohá omezení. Musíme se řídit jízdním řádem, ne vždy spoje na sebe navazují tak, abychom někde dlouho nečekali, štěně nemůžeme vyvenčit podle potřeby, nářek a protesty štěněte mohou obtěžovat cestující a v horším případě i řidiče - jedeme-li v autobuse. Chceme-li převážet štěňátko malého plemene, nemusíme o výběru dopravního prostředku tak přemýšlet. Ale jedeme-li pro odrostlé štěně velkého plemene, které se nám do žádné rozumně přenosné přepravky už nevejde a ani ještě neví, co je to obojek ani vodítko, natož náhubek (ten ve veřejném dopravním prostředku musí mít), může být jízda od chovatele nepříjemným zážitkem pro všechny zůčastněné.

Na cestu k chovateli vyrazíme včas (přidáme si časovou rezervu na případné bloudění apod.), aby se po návratu domů mohlo štěně ještě dostatečně seznámit se svým novým domovem. První noc sice může probíhat i neobvykle klidně, ale připraveni musíme být na všechno.

Na cestu se štěnětem si připravíme:

Savou přikrývku (podložku), na které bude štěně ležet např. na klíně nebo ji bude mít v kleci, prádelním koši, přepravce.

Pro bezpečnou přepravu malého plemene je vhodnější taška s pevnými stěnami nebo přepravka, klec, které zase využijeme i pro velká plemena, také se savou podložkou. Každé štěně nebude ležet klidně na dece, takže by mohlo svým šmejděním po autě vážně ohrožovat hlavně řidiče. I proto je lepší, když si na cestu přizveme někoho, kdo nám pomůže nejen při výběru štěněte, ale bude se mu během jízdy také věnovat. Při přepravě na delší vzdálenosti musíme štěně, alespoň každou hodinu, z přepravky vytáhnout, vyvenčit a dát mu napít. Jen tak zbytečně nezavdáme příčinu jedné z poruch chování (strach z malých a těsných prostor) ještě dřív, než si ho dovezeme domů.

Malou misku na vodu. O lahev s vodou poprosíme chovatele.

Igelitový sáček nebo misku, utěrky, ručníky, pro případ nevolnosti.

Léky (použitelné i pro psy) na uklidnění žaludku. Poslouží jako prevence před žaludeční nevolností štěněte a také bude mnohem klidnější. Ale pozor, abychom ve strachu před neklidnou cestou štěně zbytečně nepředávkovali a raději se o dávkování poradíme s veterinářem.

Obojek a vodítko (zejména u velkých plemen využijeme např. při venčení).

Je-li štěně bezpečně umístěné např. v přepravce (nemůže ohrožovat řidiče při jízdě), raději ho vezeme na předním sedadle nebo u nohou spolujezdce. Nebude mu tak špatně od žaludku, jako kdyby bylo umístěné v zadní části auta.

Jinak je to podobné jako při první návštěvě, jen s tím rozdílem, že už si štěňátko povezeme domů. Opakování pro ty, kteří si jedou přímo pro štěně, bez předchozích návštěv. Chovatel by nám měl předvést alespoň matku štěňat. Prohlédnout bychom si měli také prostředí, kde jsou štěňátka odchovávaná. Podezřelé je, když to odmítá. Štěňata např. nosí do chodby domu a dál nás ani nechce pustit, abychom se nezdržovali (nebo vlastně jeho). Někdy může použít obchodní taktiku ve stylu, že má mnoho zájemců a když zaváháme, žádné štěně nezbyde. Pod takovým tlakem není dobré se rozhodovat a raději si vybereme štěně u ochotnějšího chovatele. Přistoupíme-li totiž na jeho hru, utvrdíme ho pouze v tom, že je toto chování správné. Normální chovatel se nás bude snažit blíže poznat, popovídat si o plemeni, štěňatech, pochlubit se trofejemi z výstav či závodů nebo ukázat fotky z většinou tučného alba.

Ověříme si údaje uvedené chovatelem v inzerci (tituly, zkoušky). Ne vždy bývají pravdivé. Slušný chovatel nám vše rád doloží, protože je na to např. z výstav, bonitací zvyklý. Nahlédnout bychom měli i do bonitačních karet rodičů a zprávy z kontroly vrhu. Do té poradce chovu nebo jeho pověřený zástupce zaznamenává všechny informace pro chov i klub potřebné - kondice feny, štěňat, některé zjevné vady, hodnotí úroveň prostředí, ve kterém jsou štěňata držena.

Pro uvedení štěněte do naší domácnosti, si naplánujeme několik volných dnů, abychom se mu mohli plně věnovat.

Převzetím štěněte na sebe bereme zodpovědnost za další správnou péči, výchovu. Položí-li chovatel štěňatům ten správný základ v podobě přiměřené socializace, kvalitního krmení, slušných podmínek odchovu, tak od této doby bude záležet už jen na nás, jaký pes nám ze štěňátka vyroste.